hoří! Aj vaj! cos učinil dnes s melamedem! Morejne! zpamatuj se a nečiň pohoršení v Israeli!“
Drže neustále ruku Meirovu v tvrdé ruce své, pozdvihl k jinochovi tváře chvějící se opět v nervovém záchvatu, a dodal spěšně:
„Morejne! kdybys nebyl tak strašně obžalován, otevřel bych dnes před tebou srdce své. Neboť dnes má krejčí Šmul starosť velikou! Neví sám, co činiti! Může zůstati po celý život tak chudým, jakým jest, a může se státi boháčem! Může být velmi šťasten a velmi nešťasten, neboť nyní velké štěstí přichází k němu a leze mu do rukou, ale on se bojí vzíti je, ježto ono vyhlíží jako neštěstí!“
Meir pohlížel s úžasem na nuzáka, jenž tímto způsobem s ním napolo sdělil něco záhadného. Ale v té chvíli ozval se za kamny silný, drsný hlas Jochelův:
„Šmule! budeš mlčeti? Komm her!“
Šmul roztržitý s tváří neustále se chvějící odskočil od Meira, jenž zamyšlen, s planoucím zrakem vyšel na ulici.
Zde při pohledu naň zachmuřily se patrně tváře lidí sedících u zdi. Dva z nich pozdravili ho zkrátka a lhostejně, nikdo před ním nevstal jako jindy, a nikdo nepřistoupil k němu, aby ho provázel a důvěrně s ním po cestě pohovořil.
U zdi domovní povstalo jen dítě v šerém, dlouhém svrchníku, a ledva Meir se vzdálil o několik krokův od prahu chaloupky, kráčelo za ním. Ruce jeho byly vloženy do rukávův oděvu, a oči unavené skoro se zavíraly ospalostí. Dítě však šlo, a poněvadž jinoch podrážděný odcházel krokem rychlým, ono taktéž zrychlilo krok.
Jdouce takto za sebou, Meir totiž a Lejbele, prošli dlouhou uličkou a octli se konečně na pustých pozemcích, oddělujících poslední chaloupky městečka od karaitského pahorku.
