na druhé, padajíce pod lavice, a v tlačenici postrkujíce soudruha rukami.
Lejbele vyšel konečně z hromady a zastavil se uprostřed uzounkého průchodu, jenž odděloval kathedru učitelovu od první lavice žákovské. V obou vyzáblých rukou držel velkou knihu, pod jejímž břemenem ruce jeho každou chvíli klesaly. Ústa měl široko otevřená, a ramena jeho v malých přestávkách se pohybovala chvěním nervovým. Nepatřil nyní na melameda. Tvář jeho nachýlila se ku stranám knihy neustále klesající. Reb Moše pozdvihl mu hlavy ranou zadanou pod bradu.
„Nu!“ křiknul, „proč patříš na zemi jako loupežník? Dívej se na mne!“
Dítě patřilo opět na jeho tvář nepohnutým okem, jež počalo se zastírati slzavou záslonou.
„Nu!“ začal melamed, „co praví škola Šammajova, a co škola Hillelova?“
Nastalo dlouhé mlčení. Chlapci sedící v prvé lavici, nepatrně pošťuchovali rukami spolužáka v boky, šeptajíce mu:
„Sprich! sprich!“
„Škola Šammajova,“ počal Lejbele hlasem třesavým a ledva slyšitelným, „praví: Blahoslaviti náleží víno…“
„Den! den! a po tom víno!“ zašeptaly z prvé lavice hlasy útrpné a pomocné. Ale v téže chvíli ruka melamedova přiblížila se k uchu jednoho z napovědů tak těsně, že pronikavé písknutí vydralo se z prsou jeho majitele, a jiní spolužáci zavírali ústa, leč místo toho otvírali oči strachem a oslupěním.
Reb Moše opět se obrátil k učňovi, jejž prve vyslýchal:
„Mišna prvá!“ zvolal, „co praví škola Šammajova?“
Dítěcí hlas třesavý, ještě tišší než prve, počal odpovídati:
„Škola Šammajova praví: Blahoslavte víno…“
