Stránka:Meir Ezofovič.djvu/173

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována

Kam rozvála se velká pýcha tvého trónu?
Či svadly již na věky růže na Sionu?
Či polámány jsou již cedry na Libánu,
a nezazní již nikdy díkyčinný Pánu
sborový tvůj zpěv?“

Poslední verš písně ještě zazníval, kdy z cesty lesní vyšli tři muži na louku. Měli na sobě černé, dlouhé šaty sváteční, a opásáni byli barevnými šátky, jež v den sobotní nemohou býti nošeny způsobem obyčejným, ale jako opasky jsou částí oděvu a nečiní hříchu.

Uprostřed kráčel Jankel Kamionker, otec kantorův, po bocích jeho pak Abraham Ezofovič, otec Chaimův, a morejne Kalman, otec Arielův.

Přes soumrak otcové v posledním světle denním poznali syny své a synové otce. Hlasy jinochů se zachvěly, ztišily se a pořadem umlkaly, až umlknul celý sbor pěvcův; jen jediný hlas neutišil se, nýbrž zpíval dále:

„Zda nevyjdeš již nikdy z hluboké temnosti?
Nezachvějí se v mohylách tvých otců kosti
v hrdosti a radování?“

Byl to hlas Meirův.

Vážní muži, jdoucí po louce, stanuli a obrátili se tvářemi k jinochům shromážděným u lesa, a v téže chvíli se samotným hlasem mužským sloučil se hlas dívčí, čistý, zvučný hlas Holdy, kteráž postřehnuvši rozhněvané muže stojící na louce, přizpěvovala, jako by se chtěla s Meirem sloučiti ve společné odvaze a ve společném snad — nebezpečenství.

A spojené ty hlasy nevšímajíce si mlčení soudruhův, aniž hrozných, tmavých postav, stojících uprostřed louky, zpívaly dále:

„Tvé nohy spočiňtež, nechť rány se zahojí,
a blesky ohnivé nechť ze zdroje moudrosti