Stránka:Meir Ezofovič.djvu/171

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla ověřena

„Jsoutě lidé, již jako světlé bytosti nebeské, o nichž mudrc mluví, povznášejí duše své vzhůru z tesknoty k Dokonalosti. Vědí, že Dokonalosť jest, a prahnou přijati něco z Moudrosti a Dobroty. Ale jsou i tací lidé, již jako ty hvězdy jsouce složeni z těžší látky, o nichž mudrc píše, nemilují Dokonalosti a nepnou se vzhůru z tesknoty za ní. Tací lidé drží duše své velmi nízko…“

Všickni již tomu rozuměli. Radosť zářila na všech tvářích. Takového drobtu pravdy a vědy bylo třeba, aby ty duše chudé, a přec tak bohaté se rozradovaly!

Meir vzal z rukou přítelových knihu, již nepochybně dobře znal, a četl na jiné stránce ještě takto:

„Andělé sami nejsou sobě rovni. Jeden stojí nade druhým jako na stupadlech řebříku, a nejvyšším z nich je Duch, vydávající ze sebe mysl i poznání. Ten Duch jest oživujícím Rozumem, a Hagada ho nazývá Knížetem světa.“[1]

„Nejvyšším andělem je Duch, vydávající ze sebe mysl i poznání, a Hagada ho nazývá Knížetem světa,“ opakoval po Meirovi sbor hlasů mladistvých.

Pochybnosti jinochů byly rozprášeny. Poznání nabylo opět cti v jejich myslích, vzbudilo touhu v srdcích, a přesunulo se před očima jejich v postavě anděla nad anděly, letícího nad světem v purpuru knížecím v jasném obalu myšlenek jím zplozených.

Záduma jevila se na čelech i v očích jinochů. Zádumou tichého večera oblékala se kolem nich květnatá louka i žlutá rovina za ní rozložená. Před nimi nad šírým lesem stály nachové oblaky, za něž se skryl kruh sluneční, a za nimi zelený háj dřímal tiše a zapadal v temný stín.

Po louce i šírém poli plynul stříbrný, zvučný hlas Eliezerův.

  1. Sar-ha-Olam.