mének; bylo to patrno na jeho zděšených očích a zaťatých rtech, jak vešel do společenské světnice Ezofovičů.
Tam na čestném místě, tedy na pohovce se žlutým opěradlem seděl starý Saul v kruhu svých synů, snach a několika starších vnukův. U jednoho okna seděla prabába v pohodlné lenošce, jak obyčejně ozdobená brilianty, dřímajíc také jak obyčejně, u druhého okna stál Meir.
Kdy rodina Vitebských vstoupila do prostranné společenské světnice, Meir jen na okamžik pohleděl na Meru, jako by mu na její osobě pranic nezáleželo, za to však upřel zvědavý, bystrý, ohnivý zrak na Leopolda. Zdálo se, že by byl rád co nejdříve se přiblížil k tomu člověku, přicházejícímu ze světa šírého, a proniknul jej skrz na skrz.
Po nějaký čas přítomní se hlučně vítali, načež nastaly úvodní řeči. Saul zůstal na svém čestném místě na pohovce. Jeho dcera Sára, žena Berova, posluhovala hostům, častujíc je lahůdkami a podivujíc se hlasitě kráse kloboukův a šatův přišlých ženštin.
Mera usedla graciosně na kraji prosté stolice, a bavíc se s Líou nesmělou, stydlivou a spolu rozradovanou, pokukovala úkosem na jinocha stojícího u okna, domýšlejíc se, že jest jejím ženichem. Ale ani jednou oči její se nesetkaly s jeho zrakem. Zdálo se, jako by Meir vůbec ani nevěděl o její jsoucnosti; díval se neustále na Leopolda.
Paní Hana, vypravujíc s velkou živostí a nemenší hrdostí ženštinám, jež ji obkličovaly, o krásném vodotrysku, jejž byla kdysi viděla ve velkém světě, a o hudbě, jež hrála každou neděli ve veřejné zahradě vilenské, rozhlížela se po společenské světnici Ezofovičů. Skutečně ta prostranná i čistá světnice uprostřed s dlouhým stolem rodinným, s dřevěnými prostými stolicemi a starožitnou, žlutou pohovkou, kteráž mezi nimi figurovala, měla ráz spořádané zámožnosti a spořivosti, a zajisté byla nepřirovnale krásnější nežli pestrý salonek paní Hany. Bylo v ní též dvé skříní;
