Stránka:Meir Ezofovič.djvu/118

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

smutným, neboť maje ruce zastrčené do rukávů chatrného oděvu a přitisknuté k prsoum, třásl se zimou, ač bylo z rána teplo, a na slova Meirova neodpověděl ani slovem, leč otevřel šíře ústa, a jako bezduchý upřel na Meira zřenice své velké, černé, mrtvé.

Meir položil ruku na jeho hlavu.

„Byls včera v hedeře?“ otázal se.

Chlapec počal mnohem více se třásti, ale odpověděl hlasem chroptivým:

„Aha!“

To značilo přisvědčení.

„A opět tě tam bili?“

Slzy naplnily mrtvé oči hošíkovy, jež byly neustále pozdviženy ku tváři vysokého jinocha.

„Bili!“ pravil.

Prsa jeho zavzdychla, pod rukama složenýma a do rukávů zastrčenýma.

„Snídals?“

Děcko zavrtělo hlavou.

Meir vzal z nízké chatrné budky velkou žemli, za niž hodil hokynářce měděný peníz, a podal ji děcku. Lejbele se jí chopil oběma rukama a chtivě počal jisti, a v téže chvíli vyskočil z chatrče vysoký, vyzáblý, štíhlý člověk s hustým, černým vousem, bledou, zkormoucenou tváří, a vrhl se k Meirovi. Uchopiv jeho ruku, pozdvihl ji k ústům, načež jal se činiti mu výčitky.

Morejne!“ zvolal, „proč jsi mu dal žemli? Měl bys odvrátiti od něho tvář svou! Toť takové hloupé, ošklivé děcko! Nechce se učiti a činí mi hanbu! Melamed — nechť žije sto let! — nadarmo se namáhá, aby mu osvítil hlavu, neboť je to taková hlava, jež ničemu nerozumí! Melamed ho bije, a já ho biju, aby mu nauka lezla do hlavy — a co mu to pomáhá? Nic nepomáhá! On jest alejdyk gejer, osel, hudlař!“