smutným, neboť maje ruce zastrčené do rukávů chatrného oděvu a přitisknuté k prsoum, třásl se zimou, ač bylo z rána teplo, a na slova Meirova neodpověděl ani slovem, leč otevřel šíře ústa, a jako bezduchý upřel na Meira zřenice své velké, černé, mrtvé.
Meir položil ruku na jeho hlavu.
„Byls včera v hedeře?“ otázal se.
Chlapec počal mnohem více se třásti, ale odpověděl hlasem chroptivým:
„Aha!“
To značilo přisvědčení.
„A opět tě tam bili?“
Slzy naplnily mrtvé oči hošíkovy, jež byly neustále pozdviženy ku tváři vysokého jinocha.
„Bili!“ pravil.
Prsa jeho zavzdychla, pod rukama složenýma a do rukávů zastrčenýma.
„Snídals?“
Děcko zavrtělo hlavou.
Meir vzal z nízké chatrné budky velkou žemli, za niž hodil hokynářce měděný peníz, a podal ji děcku. Lejbele se jí chopil oběma rukama a chtivě počal jisti, a v téže chvíli vyskočil z chatrče vysoký, vyzáblý, štíhlý člověk s hustým, černým vousem, bledou, zkormoucenou tváří, a vrhl se k Meirovi. Uchopiv jeho ruku, pozdvihl ji k ústům, načež jal se činiti mu výčitky.
„Morejne!“ zvolal, „proč jsi mu dal žemli? Měl bys odvrátiti od něho tvář svou! Toť takové hloupé, ošklivé děcko! Nechce se učiti a činí mi hanbu! Melamed — nechť žije sto let! — nadarmo se namáhá, aby mu osvítil hlavu, neboť je to taková hlava, jež ničemu nerozumí! Melamed ho bije, a já ho biju, aby mu nauka lezla do hlavy — a co mu to pomáhá? Nic nepomáhá! On jest alejdyk gejer, osel, hudlař!“
