„Rodina Ezofovičů!
„Rodina Ezofovičů,“ pravil hlasitěji, „byla vždy zrnkem pepře na patře v ústech Israele…“
Saul pozdvihl náhle hlavy.
„Rabbi!“ zvolal, „v ní byly brilianty; sami Edomité, patříce na ně, počali si vážiti celého Israele…“
Stará, vzájemná nenávisť Ezofovičův a Todrů hnula a zakypěla mezi oběma starci.
„Ve vaší rodině,“ pravil rabín, „jest jedna ošklivá duše, kteráž přechází z jednoho Ezofoviče do druhého a nemůže se očistiti. Neboť tak stojí psáno: Všecky duše, jež vyplynuly ze Sefirotův, jako kapky vody vyplývají z nahnuté láhvičky, konají Ibur-Gilgul, cestu po tělech, přecházejíce z jednoho do druhého, až se očistí ze všech hříchův a konečně vrátí se k Sefirotům. Je-li člověk nábožný a bohabojný, duše jeho se vrátí k Sefirotům, a když se tam vrátila, místo ní jiná duše jde na svět a béře sobě tělo. A potud budou na světě bída, smutek, bolesti a hříchy, pokud všecky duše, od Sefirotův odloučené, nevykonají Ibur-Gilgul a skrze těla neprojdou. A kterak všecky mohou projíti skrze těla, bude-li na zemi mnoho ošklivých, nečistých a neznajících svaté náuky? Ty ošklivé neustále se drží těl, přecházejíce z jednoho do druhého, a tam vysoko jiné duše čekají, aby ony těla opustily a jim je zůstavily. Musejí čekati, neboť tolik těl nemůže býti současně na světě, kolik je duší mezi Sefiroty. Sám Messiáš čeká, ježto nepřijde dříve na svět, než poslední duše vejde v tělo a počne Ibur-Gilgul. Duše ošklivé, přebývajíce neustále v jednom těle po druhém a nepouštějíce duše čekajících do těch těl, odsouvají v dalekou budoucnosť Jobel-ha-Gadel, den Messiášův, velký svátek radosti! Taková ošklivá duše jest ve vaší rodině. Vstoupila nejprve v tělo Michaela Seniora, pak byla v těle Heršově, a nyní sedí ve vnuku tvém, Meirovi. Tu
