Tyto návštěvy hochovy u nemocné nabývaly poslední dobou jakéhosi obřadního rázu, jejž doktor cítil a jemuž nevolky podléhal. Cosi stydnouclho, cosi odcizujícího je provanovalo, co doktorovi neucházelo, co si dobře vysvětloval, ale o čem přec si namlouval, že je snad nahodilé, poněvadž se ho to nepříjemně dotýkalo. Vyciťoval, jak se nemooná při nich nutí do přívětivosti a úsměvu, a jak zároveň chlapec se stává nesmělejším, zaraženějším.
I dnes vešel, nejdřív s chlapcem do kuchyně, otřel mu vlhkou houbou tvář iruce, přihladil mu vlásky, stáhl kalhotky i blúzu a teprve pak kráčel s ním k pokoji nemocné ve vzmáhajícim se zneklidnění před tím pohledem, před tím prvním slovem, jimiž je uvítá. Toto zneklidnění dostoupilo dnes té prudkosti, že před ložnicl nemocné zašeptal chlapci, aby počkal, že se sám podívá, nespí-li maminka. Cítil, že i dítě je rozechvěno; pozoroval to již z jeho drobných opatrných krůčků, když šli chodbou, iz toho, jak pevně se drželo jeho ruky a několikrát úkradmo nañ pohlédlo.
Opanoval však to své pobouření, zticha otevřel dvéře a s úsměvem na rtech vkročil.
I nemocná polosedíc v lůžku slabounce se zasmála.
»Už jsi hotov?« otázala se měkkým, tichým hlasem.
