býti, přemítal, ležeti, dřímati a sníti na věky, na věky, když vánek šepotá v stromoví a šelestí v trávě a květinách náhrobních, a člověk navždy zbaven všech mrzutostí a žalů. — Aspoň kdyby byl měl řádnou vzpomínku na nedělní školu, by mohl zapomenouti na vše. A což to děvče? Čím se provinil? Ničím. Zamýšlel její dobro, a ona ho odkopla jako psa — jako psa! Však ona bude jednou litovati, — snad bude již pozdě. Ach, kéž by mohl na čas umřít!«
Však pružné, mladé srdce nedá se na dlouho udržeti v umělé náladě Tom mimoděk vracel se zase k skutečnému životu. Což aby teď prchl a tajemně zmizel? Což aby se odebral daleko — daleko do neznámých krajů za moře — a nikdy se nevrátil zpět! Jak by jí asi bylo!? Myšlénka na šaška zase ho napadla, naplnila ho však jen ošklivostí. Vždyť rozpustilé žerty a tečkované šaty jsou urážlivé, vloudí-li se v mysl snící o širé, velebné říši romantiky. Ne, ne, bude vojákem, a vrátí se po dlouhých letech, znaven válkou, co proslavený hrdina. Nebo raději se odebere k Indiánům, bude loviti buvoly, a projde válečně horstvy i ohromnými pustými rovinami dalekého západu a vrátí se jednou jako slavný náčelník, zdobený barevným peřím, strašlivě pomalován na celém těle, a jednoho letního jitra vkročí do nedělní školy, se strašlivým pokřikem válečným a závistivě na něm spočinou oči všech jeho kamarádů.
