a tapal tím směrem, prostrčil úzkým otvorem hlavu i ramena a uzřel široký proud řeky Mississippi. Kdyby se to nebylo bývalo právě za dne stalo, nebyl by uzřel ono světlo, a nebyl by východ ten vypátral. Vypravoval dále, jak se k Rebece vrátil a radostnou tu novinu ji zvěstoval a kterak ho odbyla, by jí dal pokoj s takovými tlachy: byla zmořena, cítila, že musí umřít, a těšila se na smrt. Líčil, co práce ho stálo, než ji přesvědčil o pravdivosti svých zpráv, a vypravoval, jak Rebeka skoro omdlévala radostí, když se dotápala k místu, kde vskutku uzřela modravou skvrnu denního světla; jak vylezl otvorem a pak ji vytáhl; jak usedli a plakali radostí; jak se plavilo po vodě několik mužů v člunu, a jak na ně Tom zavolal a vypravoval jim, co zkusili s Rebekou a jak vyhladověli; jak ti lidé z počátku nechtěli věřit divným jeho řečem, »poněvadž,« pravili, »se nalézáte na pět mil cesty od údolí, v němž je ono sklepení,« potom je vzali na loď, zajeli k nejbližšímu stavení, dali jim najíst, nechali je do pozdního večera odpočinout a pak dovezli domů.
Ještě do svítání byl sudí Thatcher se zbylou hrstkou hledajících vypátrán — pomocí provazů, jež za sebou rozvíjeli ve sklepení — a sdělena mu velká ta novina.
Tom i Rebeka poznali záhy, že tři dny a tři noci bloudění a hladu nelze tak snadno rázem
