slovech — jež jest daleko hroznější než umlouvání jakékoli vraždy; i ztajil dech a opatrně couvl; chvíli udržoval na jedné noze rovnováhu v poloze dosti pochybné, div nepřepadl a potom na druhé noze; potom po každé opatrně a pevně nohu opřel. Stejně namáhavý a stejně odvážný byl další jeho krok zpětný; pak další a další a v tom praskla mu větevka pod nohou! Utajil dech a naslouchal. Nic se neozvalo — bylo úplné ticho. Radost jeho neznala mezí. Tu se stočil do stezky vroubené po obou stranách křovím škumpinovým — stočil se pomalu jako koráb — a spěchal rychle však opatrně ku předu. Když se ocitl u lomu, strach ho opustil; i vzal nohy na ramena a uháněl. Utíkal a utíkal s vrchu, až doběhl k domu Walesana. Tu zabouřil na dvéře a v okamžiku vyhlédly z oken hlavy starce a dvou statných jeho synů.
»Co se to děje? Kdo to bouří? Co chceš?«
»Pusťte mne — rychle! Něco vám povím.«
»Kdo jsi?«
»Frantík Finnů — rychle, otevřte!«
»Ach, Frantík Finnů! Tobě hochu, trvám, leckdo dvéře neotvře! Však pusťte ho sem, hoši, uvidíme aspoň, oč se tu jedná.«
»Prosím vás, neříkejte, že jsem to prozradil,« byla první Frantíkova slova, když do síně vkročil. »Prosím vás, neříkejte — jistě by mne zabili — však paní vdova se často ke mně laskavě zacho-
