»To je hlavně proto, že vůbec se vyhýbají místu, kde byl někdo zavražděn. Nic zvláštního se v noci nepozorovalo v tomto domě — leda mihotavé modré světélko v okně — opravdického ducha však nikdo tu neviděl.«
»Kdekoli uvidíš, Tome, kmitat se takový modrý plamínek, můžeš být jist, tam že je také duch. Je to zřejmé. Neboť víš přec, že jen duchové mají taková světélka.«
»Ovšem, máš pravdu. Nevycházejí-li však ve dne, k čemu bychom se báli?«
»Nuže dobrá. Dáme se tedy, chceš-li, do toho strašidelného domu, zdá se mi však, že je to odvážný kousek.«
Sestupovali s pahorku. Pod nimi uprostřed údolí ozářeného měsíčním svitem stál »strašidelný« dům zcela o samotě; ploty dávno zmizely, bujné býlí krylo schůdky, komín byl na spadnutí, rámy okenní prázdny, a jeden roh střechy již sesut. Hoši chvíli pozorovali upřeně budovu, jakoby čekali, až se modravý plamínek v okénku mihne, pak hovoříce tichým hlasem, dobře se hodícím v tu dobu a poměry, odchýlili se daleko v pravo, aby se hezky vyhnuli strašidelnému domu a nastoupili cestu k domovu lesy jež zdobily zadní svah »Horky«.
