brzy ochabovala, až konečně ztichla docela. Velebné ticho, vládnoucí v lesích a pocit osamocení začal účinkovati na mysl hochů. Dali se do rozjímání. I jala je neurčitá jakási touha. Tato vzala na se mlhavý tvar — byla to pučící tesknost po domově. Také Finn, »Rudá Ruka« snil o svých schodech a prázdných sudech. Všichni však se styděli za tuto svou slabost, a nikdo z nich neměl dosti odvahy, by pronesl svou myšlénku.
Již chvíli slyšeli hoši temné, zvláštní zvuky z dálky, podobně asi jako často slyšíme tikot hodin, o nichž dobře nevíme. Nyní však se stal tajemný ten zvuk zřetelnějším a upoutal jejich pozornost. Hoši se lekli, podívali se na sebe a začali naslouchati. Nastalo dlouhé ticho, hluboké, ničím nerušené; pak dunivá, temná rána z dálky zalehla k jejich sluchu.
»Co to je?« zvolal tiše Pepík.
»Nevím,« zašeptal Tom.
»Hrom to není“ pravil Frantík postrašen, »poněvadž hrom — —«
»Buď tiše,« pravil Tom; »poslyš — mlč.«<
Čekali chvíli, jež se jim zdála věčností a pak stlumená rána zase přerušila velebné ticho.
»Jděm’ se podívat.«
Vyskočili a pospíšili k břehu, naproti osadě se prostírajícímu. Zde rozhrnuli křoví a dívali se přes hladinu vodní. Malý parníček z přívozu plul po proudu ve vzdálenosti jedné míle pod osadou.
