mladé osadě jméno „Mariánské lázně“, jehož použil dr. Nehr ve svém, r. 1813 poprvé vydaném pojednání o těchto lázních.
Nejvýznamnější oporu poskytl osadě opat Karel Kašpar Reitenberger (1813—1827). Dal v blízkostí pramenů bahnitou půdu vysušiti, vynikajícími chemiky a lékaři analysovati a výsledky šetření uveřejniti. Zřídil u křížového pramene kolonády a promenádu ku prameni karolínskému, který obsahuje minerální látky a jenž byl r. 1811 objeven mezi pramenem křížovým a mariánským. Zbudoval také léčebný sál, školu, novou kapli a zřídil první obchody.
Stavební vývoj okolí pramenů šel však pomalu a bez určitého plánu ku předu. Prní dva domečky vybudovali r. 1781 u křížového pramene chudí rolníci; r. 1804 pojal dr. Nehr úmysl vybudovati větší přístřeší, které dokončil r. 1807 a jež obsahovalo 14 z části větších, z části menších světniček, se dvěma kuchyněmi. R. 1812 bylo postaveno již 12 domů, mezi nimi hostinec a lázně; r. 1829 bylo již hotovo 29 vhodně zařízených domů a šest nových se stavělo.
Pokračující stavební rozvoj byl důsledkem oživené návštěvy; jestliže při nastoupení opata Reitenbergera se počítalo teprve 200 léčících se hostí, vzrost jejich počet již r. 1820 na 507 a r. 1827 na 999. Dnes převyšuje počet ročních návštěv značně 40.000. Tento vzestup osady vedl také k jejímu veřejnému ocenění. Na podnět opata byla dne 6. listopadu 1818 prohlášena za veřejné léčebné místo jako samostatná obec, obdržela civilní i vojenský dozor a byl jí přidělen i lázeňský lékař. R. 1866 následovalo povýšení obce na město.
Mezi nejvýznačnějšími návštěvníky jest vedle Bedřicha Hebbela povšimnouti si zejména pobytu Goetheova, který, procházeje tudy, poprvé r. 1820 se zde zdržel a v letech 1821, 1822 a 1823 se zde léčil. Jeho zdejší pobyt byl zkrášlen elegickým přátelstvím s mladistvým Ullrikem z Levetzova a dostalo se mu básnického výrazu v „Elegii Mariánských Lázní“ („Marienbader Elegie“).
Léčebnými činiteli Mariánských Lázní jsou léčivé prameny a bahna. Mimo to jest neméně důležité rozesílání z pramenů dobyté soli a ostatních vedlejším produktů, na př. minerálních vod. Již r. 1724 se počalo s posíláním prvních džbánů pramenné vody do klášterů v Kladrubech a v Plasích, z čehož se pak vyvinul stále stoupající odbyt, který dosáhl v r. 1818 75.000 lahví, v r. 1835 550.000 lahví a dnes vyvinul se ve výnosný průmysl, jehož úkolem je zprostředkovati celému světu blahodárný léčivý prostředek.
Léčebnými prostředky Františkových Lázní je do dnešního dne známých 27 kyselých a plynových pramenů, jakož i lázní bahenních, jež obé jsou prastaré. Mají svůj původ v geologické výstavbě františko-lázeňsko-chebské pánve, která, obklopena jsouc prahorami a vyplněna útvary třetihorními, vykazuje stopy někdejšího vulkanismu, jako je nacházíme v nejbližším okolí Kammerbühlu. V prastarých časech zde byla bažina; ze starších i mladších zkoumání půdy, jež je z části považovati za hledání pramenů, dají se pomocí rašelinových vsí zjistiti stopy někdejšího osídlení na obvodu rašeliniště. Teprve s počátkem 15. stol. získáváme určitější poznatky o pramenech. V této době se používalo t. zv. „dolnické kyselky“, nedaleko vsi Tršnice.
Když r. 1502 byl tento pramen zlomyslně znečištěn, uchýlili se chebští nosiči vody k jinému prameni, položenému nedaleko vsi Slatina, zvanému „slatinská kyselka“, dnešnímu Františkovu prameni, čímž počala jeho obliba, která přivodila založení dnešního léčebného místa.
V časových traktátech byly již záhy o tomto pramení činěny zmínky, byl také popsán a zkoumáno i jeho chemické složení. Chebský městský písař Kašpar Brusch podává r. 1542, jako jeden z prvních, bližší zprávy o jeho užívání; před ním zmiňuje se o něm jáchymovský lékař Jiří Agrikola (1529), později Gallus Etschenreutter (Štrasburk) 1571-1616, Leonard Thurneysser z Thurnu (Frankfurt n. O. 1572), Jan Göbel (1576), Martin Ruland (Basilej, 1579), Šebastián Münster (Basilej, 1598), Jan Günther z Adernachu (1665), Ondřej Baccici (Benátky-Padova, 1711) a j.
Původně toliko od okolních obyvatelů používána, byla léčivá voda od r. 1600 rozesílána také
- ↑ Vincenc Pröckl, Eger und das Egerland, Prag 1845, Sudeta, Zeitschrift f. Vor- u. Frühgeschichte, Brüx, 1927, roč. III. seš. 3-4. Místopisná literatura a průvodce.
