Prsty křečovitého ztuhnutí sahaly mi na hrdlo. Záblesk jako ze zapomenuté, vzdálené země touhy vystoupil přede mnou, bezprostředně a děsivě:
Malé děvčátko v bílých šatečkách a kolem do kola tmavá louka zámeckého parku, obklopená starými jilmy. Viděl jsem to zas zřetelně před sebou.
Zbledl jsem asi; cítil jsem to na chvatu, s jakým mluvila dále:
„Vím, že vaše slova vznikla tehdy v náladě loučení, ale řeknu vám, že mi často byla útěchou a že vám ještě dnes za ně z duše děkuji…“
Ze vší síly stiskl jsem zuby a zahnal jsem skučivou bolest, jež mne drásala, zpět do hrudi.
Chápal jsem: Byla to milostivá ruka, jež uzavřela kdysi závory před mými vzpomínkami. Zřetelně bylo teď psáno v mém vědomí, co sem krátký záblesk ze starých dnů zanesl: Láska, jež pro mé srdce byla příliš silnou, rozryla na celá léta mé myšlení a noc šílenství byla tehdy balsámem mému chorému duchu.
Zvolna snesl se klid odumření nade mnou a ochladil horké slzy za mými očními víčky. Zvuky zvonů nesly se vážně a pyšně nad dómem, a já mohl radostně se usmívaje dívati se do očí té, jež přišla, aby u mne hledala pomoci.
Zase slyšel jsem temné zapadnutí dvířek kočárových a dusot podkov.
Sněhem, jenž v noci namodrale svítil, šel jsem zas dolů do města.
