Sníh.
Milý a ctěný mistře Pernathe! Píši Vám tento list v strašném spěchu a v nejvyšší úzkosti. Prosím, zničte ho hned, jakmile ho přečtete, nebo ještě lépe, přineste ho i s obálkou zpět. — Jinak bych neměla pokoje.
Neřekněte nikomu, že jsem Vám psala. Ani to, kam dnes půjdete!
Váš dobrý, poctivý obličej vzbudil ve mně plnou důvěru „onehdy“ — dle této malé narážky na událost, jejíž svědkem jste mimoděk byl, uhodnete, kdo vám píše; své jméno podepsati se obávám — mimo to i okolnost, že váš milý nebožtík otec mne vyučoval co dítě, — to vše mi dodává odvahy, abych se obrátila k vám, co k jediné snad ještě osobě, jež mne může spasiti.
Žádám Vás snažně, byste přišel dnes v 5 hodin večer do dómu sv. Víta na Hradčanech.
Vám známá dáma.
Dobrou čtvrthodinu jsem seděl a držel dopis v ruce. Podivná, posvátná nálada, jež mne od včerejší noci ovládala, zmizela rázem, odvanuta jsouc čerstvým vánkem nového pozemského dne.
Mladý osud přišel ke mně s úsměvem a slibně — jako dítě jara. Lidské srdce hledalo u mne pomoci. — U mne! Jak zcela jinak vyhlížel teď můj pokojík. Červotočinou provrtaná, vyřezávaná skříň dívala se na mne tak spokojeně, a čtyři židle připadaly mi
