byly-li to idey či pocity, viděl jsem se teď co pán a král ve vlastní říši.
Početní úkoly, jež jsem dříve na papíře jen se vzdechy překonával, luštil jsem teď hravě v hlavě. Vše s pomocí nové, procitnuvší ve mně schopnosti, viděti a zachytiti vše, co jsem právě potřeboval: cifry, formy, předměty či barvy. A když se jednalo o otázky, jež podobnými nástroji nedaly se rozluštiti: filosofické problémy a podobné, tu na místo vnitřního zraku nastoupil sluch a úlohu mluvčího převzal hlas Schemajah Hillela.
Doznal jsem poznatky nejpodivnějšího druhu.
Co jsem tisíckráte v životě propustil mimo sluch co pouhé slovo, to stálo teď až do nejtenčí nitky prosyceno cenou přede mnou; čemu jsem se naučil „na pamět“, toho jsem se „uchopil“ co svého vlastnictví. Tajemství tvorby slov, jež jsem dosud nikdy netušil, leželo teď obnaženo přede mnou.
„Vysoké“ ideály lidstva, jež se mnou až dosud jednaly s vysoka s tváří bodrých komerčních radů, s pathetickou hrudí poflekanou řády, sňaly teď pokorně masku s tváře, a omlouvaly se: že jsou samy jen žebráky, ale přece jen berlami ještě drzejšímu švindlu.
Nesnil jsem snad přece jen? Nemluvil jsem snad dokonce s Hillelem?
Sáhl jsem na židli vedle svého lože.
Pravda: tam ležela svíčka, kterou mi dal Schemajah na cestu; a blaženě jako malý kluk v štědrovečerní noci, jenž se přesvědčil, že má svého panáka v skutečnosti a opravdu vedle sebe, zaryl jsem se opět do podušek.
