Nic.
„Co to bylo?“ zašeptal konečně starý loutkář; leč hned na to ho chytil Prokop prudce v zápěstí.
Okamžik - co by srdce jednou udeřilo - zdálo se mi, že dole někdo klepal rukou na železo — — téměř neslyšitelně. Když jsem vteřinu na to o té věci přemýšlel, bylo už dávno po všem. Jen v mých prsou se to dále ozývalo, jako echo vzpomínky a rozplynulo se to zvolna v nejasný pocit hrůzy.
V ulici se ozvaly kroky: to zaplašilo onen dojem. „Pojďme; co tu stojíme!“ napomínal Vrieslander. Šli jsme podle řady domů.
Prokop šel jen s nechutí dál.
„Vsadím se o krk, že tam dole někdo křičel ze smrtelně úzkosti.“
Nikdo z nás mu neodpověděl, já však cítil, že cosi jako nejasná úzkost držela náš jazyk na uzdě.
Brzo nato stáli jsme před červeně zavěšenými okny krčmy.
„Salon Lojzíček“
„Dneska velkej goncert“,
bylo napsáno na velké lepence, jejíž okraje byly polepeny vybledlými fotografiemi dám.
Ještě než mohl Cvak položiti ruku na kliku, otevřely se dveře dovnitř a už nás s poklonami vítal hranatý jakýsi chlap s namaštěnými černými vlasy, bez límečku — zelenou hedvábnou kravatu měl otočenou kolem holého krku a frakovou vestu měl ozdobenu celou řadou prasečích zubů.
