vyssáváno, jen aby postava fantomu mohla se státi plastickou.
Jak jsem před chvíli slyšel od Pernatha, že se setkal s mužem bezvousým se šikmýma očima, tu hned stál „Golem“ přede mnou tak, jak jsem ho kdysi viděl.
Jako by ze země vyrostl, stál přede mnou.
A jistá, tlumená bázeň mne na okamžik přepadla, že se opět stane něco nevysvětlitelného; táž bázeň, jakou jsem zakusil už jednou, ve svém dětství, kdy také strašidelné projevy Golemovy po prvé vrhly stín na můj mladý život.
Je tomu už jistě šestašedesát let; bylo to u večer, kdy přišel k nám na návštěvu ženich mé sestry a kdy měl býti stanoven den jejich svatby.
Lili jsme tehdy — žertem — olovo; stál jsem při tom s otevřenými ústy a nechápal jsem, co to znamená. Ve své zmatené, dětské představě uváděl jsem to ve spojení s Golemem, o němž jsem často slyšel vyprávěti od svého děda; představoval jsem si, že každé chvíle se otevrou dveře a Neznámý jimi vstoupí.
Má sestra vylila lžíci s roztaveným olovem do umyvadla a vidouc, jak se ustrašeně na ni dívám, usmála se na mne vesele.
Uvadlou, chvějící se rukou vytáhl můj děd lesklý chumáč olova a přidržel ho u světla. Hned na to zmocnilo se všech značné rozčilení. Všichni hlasitě mluvili, jeden přes druhého. Chtěl jsem se protlačiti ku předu, nepustili mne.
Později, když jsem byl starší, vyprávěl mi můj otec, že se tehdy z roztaveného kovu utvořila malá, zcela zřetelná hlava — hladká a kulatá, jakoby
