Stařec se snažil dáti jí znamení; viděl jsem, že mu Rosina dobře rozumí, ale že se tváří, jako by nechápala.
Konečně to staroch už nevydržel, přebrodil se po špičkách naproti a hupkal se směšnou elastičností, jako velký černý míč, přes kaluže.
Zdá se, že byl znám, neboť jsem zaslechl o něm různé poznámky. Jakýsi tulák za mnou, červený, pletený šátek kolem krku, na hlavě modrou, vojenskou čepici, za uchem viržinko, špoulil ústa a nadhazoval něco, čemu jsem nerozuměl.
Pochopil jsem pouze to, že starce znali zde v židovském městě přezdívkou „svobodnej zednář“ což v jejich řeči vyznačovalo někoho, kdo vyhledává nedospělá děvčata, kdo však svými intimními styky s policií je jist před každým trestem.
Na to zmizeli: Rosinin obličej i staroch naproti v temnu průjezdu.
Punš.
Otevřeli jsme okno, abychom vypudili ven z mého malého pokojíku hustý dým tabákový.
Studený noční vítr zadul dovnitř a rozhoupal řasnatými plášti, které visely na dveřích, tak že se zvolna sem a tam pohybovaly.
„Prokopova vážená a hlavní ozdoba by nejraději vylítla,“ řekl Cvak, a ukázal na velký hudebníkův širák, jehož ohromné okraje se pohybovaly, jako velká, černá křídla.
Josua Prokop zamrkal vesele očima.
„On chce,“ řekl, „on chce patrně“ — — —
