v jejich obličeji. Jako z jedněch úst zvolali: „Rešpekt, rešpekt!“
Když viděli, že si jich nevšímám, stáhli se do kouta a tam se tiše dále bavili.
Jen jednou vstal učesaný, šel ke mně, zkusil mlčky svaly mých paží a pak se zas — vrtě hlavou — vrátil k svému příteli.
„Vy jste přece také tady, poněvadž jste podezřelý ze zavraždění Zottmanna, co?“
Přikývl hlavou.
„Už dlouho!“
A zase minulo několik hodin.
Zavřel jsem oči a tvářil jsem se spícím.
„Pane Pernathe, pane Pernathe!“ slyšel jsem pojednou tiše Lojzův hlas.
„Co je?“ — — tvářil jsem se, že jsem se právě probudil.
„Pane Pernathe, prosím vás, odpusťte — prosím — prosím — nevíte, co dělá Rosina?… Je doma?“ koktal ubohý hoch.
Bylo mi ho nevýslovně líto, jak visel na mých rtech svýma zanícenýma očima a jak křečovitě svíral ruce.
„O, té se vede dobře. Ona — ona je teď sklepnicí v starém Ungeltu,“ lhal jsem.
Viděl jsem, jak si lehce oddychl.
Dva trestanci přinesli na velkém prkenném tácu plechové hrnce s horkou vodou, v které se snad vařily uzenky a cervuláty; tři z nich postavili v cele a odešli.
Po několika hodinách zase zaskřípěly závory a dozorce odváděl mne k vyšetřujícímu soudci.
