Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/195

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Vonělo zde probouzející se prstí.

„Víte-li, paní — —?“

„Říkejte mi přece Angelina,“ přerušila mne tiše.

„Víte-li, Angelino, že se mi dnes celou noc o vás zdálo?“ vyrazil jsem ze sebe stísněně…

Učinila rychle krátký pohyb, jako by chtěla vytáhnouti svou ruku z mého ramene a podívala se na mne udiveně. „Ku podivu! A mně o vás! — A myslila jsem na to právě teď — jako vy!“

A zase uvázl hovor a oba jsme uhodli, že jsme snili o tomtéž.

Cítil jsem to v chvění její krve. Její ruka se sotva znatelně chvěla na mých prsou. Hleděla křečovitě stranou, z vozu ven. — —

Zvolna zvedl jsem její ruku k svým rtům, stáhl jsem bílou, navoněnou rukavičku zpět, poslouchal jsem, jak její dech se stal prudkým a láskou zpit zaťal jsem své zuby do její malé pěstičky…


— — Několik hodin nato šel jsem jako opilý večerní mlhou dolů ku městu. Bez cíle volil jsem si ulice a chodil jsem dlouho, aniž jsem si to uvědomil, v kruhu sem tam.

Pak jsem stál nad řekou, jsa opřen o železné zábradlí, a díval jsem se vyjeveně dolů na pěnivé vlny.

Stále ještě jsem cítil Angelinino rámě kolem svého krku, viděl jsem kamenné lože vodotrysku, u něhož jsme se loučili už kdysi před mnoha lety — viděl jsem v nádržce hnijící jilmové listí, a ona opírajíc se hlavinkou o mé rameno, procházela se opět se mnou (jako před krátkou chvílí) němě mrazivým, temnícím se parkem svého zámku.