v ohni; Nesměl jsem připustiti, aby upadla opět do svých truchlivých myšlenek.)
„Daleko více mne však zajímá to, o čem jste před chvíli jen tak zběžně mluvila. Míním vaše slova o ‚jarním vánku‘. Váš otec vám přece nebude předpisovati, koho si máte vzíti?“
Rozesmála se vesele:
„Můj otec? Co vás to napadá?“
„Nu, to je pro mne velké štěstí!“
„Jak to?“ ptala se bezelstně.
„Poněvadž tedy mám ještě naději.“
Byl to jen žert a ona to také za žert považovala, a přece vyskočila rychle a běžela k oknu, abych neviděl, jak zčervenala.
Zabočil jsem jinam, abych jí pomohl z rozpaků:
„To si však, co starý přítel, vymiňuji! Mne musíte zasvětiti, až se ta chvíle přiblíží. Či snad zamýšlíte zůstati vůbec svobodnou?“
„Ne, ne, ne!“ bránila se tak rozhodně, že jsem se bezděky usmál. „Jednou se přece musím provdati.“
„To se rozumí! Přirozené!“
Byla pojednou nervosní jako žabka, vyrůstající z dětských střevíčků.
„Což nemůžete býti ani minutu vážným, pane Pernathe?“
Zatvářil jsem se poslušně jako suchý kantor a ona si zase usedla.
„Tedy: pravím-li, že se přece jednou musím vdáti, míním tím, že si až posud sice hlavu bližšími okolnostmi nelámu, že však bych jinak nerozuměla smyslu života, kdybych byla přišla na svět co žena jen proto, abych zůstala bezdětnou.“
