Muž visí na laně mezi nebem a zemí, s hlavou dolů, s rukama spoutanýma na zádech, pravé lýtko přes levou nohu, takže to vyhlíží jako kříž nad obráceným trojúhelníkem?
Nesrozumitelné srovnání!
Hle! Konečně!
Charousek je zde.
Nebo ne?
Milé překvapení — byla to Miriam.
„Víte-li, Miriam, že jsem právě chtěl k vám sejíti a poprositi vás, abyste si se mnou vyjela na procházku,“ řekl jsem.
Nebyla to sice tak úplně pravda, ale nedělal jsem si z toho mnoho.
„Viďte, že mi neodřeknete! Mně je dnes tak radostně u srdce, že právě vy, Miriam, musíte mou radost korunovati!“
„— — — jeti na procházku?“ opakovala tak velice zaraženě, že jsem se musel nahlas zasmáti.
„Což je ten návrh tak divný?“
„Ne, ne, ale — — —“ hledala pravý výraz, „— — neslýchaně pozoruhodný. Jeti na procházku.“
„Pranic pozoruhodného na tom není. Uvažte jen, že statisíce lidí vlastně po celý život nic jiného nedělají.“
„Ano, jiní lidé!“ doznala, stále ještě jsouc ohromena.
Chopil jsem ji za obě ruce.
„Přál bych si, Miriam, abyste v daleko hojnější míře užívala radostí, jež jsou údělem jiným lidem.“
Ona pojednou smrtelně zbledla a na ztrnulé němosti jejího pohledu jsem viděl, nač myslila.
