Přeskočit na obsah

Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/172

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Velice mi záleží, vědí.“

Hlas mu horlivostí až přeskakoval.

„Já chci ty hodinky sám nosit. A když je někomu ukážu, chci říci: kouknou se, takhle pracuje pan Pernath.“

Ten chlap mi byl odporný. Prskal mi své hnusné lichocení takřka přímo do tváře.

„Přijdete-li za hodinu, bude to hotovo.“

Wassertrum se kroutil v křečech:

„To já nechci. To nejde. Tři dni. Čtyry dni. Příští neděli je taky dost času. Já bych si celý život vyčítal, že jsem na nich tlačil.“

Co jen chtěl, že byl tak zrovna bez sebe?

Odešel jsem do vedlejšího pokoje a uzavřel jsem hodinky do kasety. Angelinina podobizna ležela navrchu. Rychle jsem zase přirazil víko, pro případ, že by tam snad Wassertrum chtěl nahlédnouti.

Když jsem se vrátil, bylo mi nápadno, že změnil v obličeji barvu.

Hleděl jsem mu ostře do tváře, hned však jsem se vzdal svého podezření: Nemožno! On nemohl nic viděti!

„Nuže, přijďte tedy příští týden,“ řekl jsem, abych ukončil jeho návštěvu.

Pojednou — jak se zdálo — neměl naspěch! Vzal si židli a usedl.

Zcela jinak než dříve se i choval: teď při řeči otevíral ze široka své rybí oči a upřeně se díval na nejhořejší knoflíček mé vesty. — —

Pausa.

„Ta duksel[1] jim asi řekla, že nemají nic vědět,

  1. Zkomolenina; nadávka ženám.