nosti (měl jsem k němu spíše soustrast, vida ho tak šeredným; vyhlížel, jako tvor, jemuž sama příroda při narození vztekle a s odporem šlápla do obličeje) — něco jiného, nezvážitelného, co z něho čišelo, bylo příčinou jeho hnusnosti.
„Krev,“ jak to Charousek správně označil.
Bezděky jsem si utřel ruku, kterou jsem mu při vstupu podal.
Třebaže jsem to učinil co nejméně nápadně, přece to asi zpozoroval, neboť napínal všechny síly, aby ve své tváři potlačil výbuch bezmezné nenávisti.
„Hezky to tu mají,“ začal konečně zajíkavě, když viděl, že nespěchám sám začíti hovor.
V odporu se svými slovy přivřel při tom oči, snad aby se vyhnul mému pohledu. Nebo snad si myslil, že to dodává jeho tváři nevinnějšího výrazu!
Bylo na něm zřejmo, jak velice se namáhá mluviti správnou němčinou.
Ve své rozpačitosti chopil se rukou onoho pilníku, jenž — Bůh ví proč — zůstal ještě od Charouskovy návštěvy ležeti na stole; hned však odskočil, jako by ho had uštknul. Divil jsem se u sebe jeho podvědomé duševní citlivosti.
„No ano, to se ví, to patří k obchodu, že to tu mají hezky,“ vzchopil se konečně, „když sem přicházejí tak nóbl návštěvy.“
Chtěl zvednouti oči, aby se podíval, jakým dojmem na mne působí jeho slova — považoval to však zřejmě za předčasné a proto zas honem oči zavřel.
Chtěl jsem ho vehnati do úzkých:
„Míníte tím onu dámu, jež sem onehdy přijela? Jen řekněte otevřeně, kam míříte?“
