ulice, až zmeškal čas, na rozích vyžebrati si pár krejcarů.
A když pozdě večer polomrtvý hladem a rozčilením chtěl domů, našel dveře mateřskou ošetřovatelkou dávno zavřené.
Veselý ženský smích zalétal skrze zdi ke mně z přiléhajícího atelieru.
Smích! — V těchto domech radostný smích? V celém ghettu není nikoho, kdo by se mohl radostně smáti.
Tu mi napadlo, že mi před několika dny starý loutkář Cvak svěřil, že si od něho za drahé peníze mladý, vznešený pán najal atelier, patrně, aby mohl s vyvolenou svého srdce se v něm nerušeně scházeti.
A že každé noci, aby nikdo nic nepozoroval, byl po kouskách drahocenný nábytek nového nájemníka nahoru dopravován.
Dobromyslný staroch si radostí mnul ruce, když mi to vyprávěl, a dětinsky se těšil z toho, jak zručně to vše navlékl: ze všech obyvatelů domu nikdo neměl tušení o romantickém tom párku.
Do atelieru je prý možno nenápadně se dostati třemi domy. — Dokonce prý padacími dveřmi je tam přístup!
Ano, když se vypáčí železné dveře na půdu, a to je prý s oné strany velice lehko, tu prý lze kolem mé komůrky dospěti ke schodům našeho domu a použíti jich pak co východu…
Zase zní radostný smích sem ke mně a v mé mysli vynořují se nejasné vzpomínky na luxusní obydlí a na šlechtickou dámu, k níž jsem byl často
