Čekali jsme dobře čtvrt hodiny: zdálo se, že se nemohou shodnouti v ceně.
Konečně vyšel hluchoněmý zase na ulici, tvářil se velice spokojeně a šel svou cestou.
„Co o tom soudíte?“ ptal jsem se. „Zdá se, že to není nic důležitého. Dle všeho ten ubohý mladík vyměnil nějaký vyžebraný předmět za stříbro.“
Student mi neodpověděl a beze slova usedl k stolu.
Dle všeho ani on nepřikládal té věci žádné důležitosti, neboť po pause pokračoval zase tam, kde přestal:
„Ano. Řekl jsem tedy, že nenávidím jeho krev. Přerušte mne, místře Pernathe, upadnu-li opět do své prudkostí. Chci zůstati klidným. Nesmím své nejkrásnější pocity jen tak rozmrhati. Jinak mne pak přepadává jakési vystřízlivění. Člověk, jenž má stud, má mluviti chladnými výrazy a ne s pathosem, jako prostitutka nebo — — nebo básník. — Co svět je světem, nebylo by nikomu napadlo v hoři ‚lomiti rukama‘, kdyby nebyli herci vyšťourali, že toto gesto je zvláště ‚plastickým‘.“
Rozuměl jsem, že s úmyslem tak slepě řeční, aby našel vnitřní uklidnění.
Ale nechtělo se mu to řádně dařiti. Nervosně běhal sem tam po pokoji, chápal se všelikých předmětů, a zase je roztržitě kladl na jejich místo.
Pak zase byl jedním rázem uprostřed svého thematu:
„Z nejmenších, bezděčných gest člověka prozradí se mi tato krev. Znám děti, jež se ‚mu‘ podobají a o nichž se všeobecně tvrdí, že jsou jeho, a přece nepatří k jednomu kmeni — já se nedám oklamati.
