„Ostatně, nechme toho teď, mistře Pernathe,“ řekl. „Vyřiďme raději běžné záležitosti. Ta dáma před chvílí, to byla ‚ona‘, že? Co jí to jen napadlo, jeti sem veřejně?“
Vyprávěl jsem Charouskovi, co se sběhlo.
„Wassertrum nemá určitě nejmenších důkazů v rukou,“ řekl radostně, „jinak by nebyl dnes ráno znovu prohledával atelier. Divím se, že jste to neslyšel? Byl přece nahoře plnou hodinu.“
Užasl jsem, jak to mohl Charousek věděti. A netajil jsem se svým údivem.
„Smím?“ — a na vysvětlení vzal si se stolu cigarettu, zapálil ji a objasňoval: „Podívejte se, otevřete-li teď dveře, změní kouř této cigarety svůj nynější směr, a to vlivem průvanu, jenž vane se schodiště. To snad je jediný přírodní zákon, jenž je znám panu Wassertrumovi. Pro všechny případy dal v zevní zdi atelieru — jak snad víte, patří mu ten dům — zříditi jakýsi výkleneček: jistý druh ventilace a v něm malý, červený praporeček.
Jakmile někdo vejde do atelieru, nebo z něho odejde, to jest, jakmile někdo otevře dvéře, a způsobí tím průvan, zpozoruje to Wassertrum zdola dle prudkého třepetání praporečku. Rozumí se, že o tom vím rovněž i já,“ dodal Charousek suše, „záleží-li mi zrovna na tom a že to mohu dokonale pozorovati ze své sklepní díry vis-à-vis, v níž mi milosrdný osud blahosklonně popřává obývati. — Ten rozkošný žertík s ventilací je sice patentem důstojného patriarchy, ale je už od let i mně znám.“
„Jak asi nadlidsky nenávidíte toho člověka, že tak špehujete každý jeho krok! A k tomu, jak sám pravíte, už od let!“ namítl jsem.
