»V St. Louisu.«
»Jakže? Tak daleko na východě? Nemožné! Jak dlouho, prosím, zdržujete se zde na západě?«
»Tentokrát osm měsícův.«
»Ó, prosím, nezazlívejte mi, ale toho mi přece nenamluvíte!«
»Ani mi nenapadá vás obelhávati.«
»Bodejť! A klamati chtěl jste nás také?«
»Ano; stopa pocházela ode mne.«
»Tomu nevěřím! Vsadím se, že jste nějaký učitel anebo professor a že cestujete tu s několika soudruhy a sbíráte rostliny, kameny a motýle. Řadím vám, abyste se brzy odtud ztratil. Tato krajina není pro vás. Nevíte ani, že živobytí je zde každou minutu v nebezpečí.«
»Ó, vím velmi dobře. Zde na blízku na příklad táboří nad čtyřicet Šošonův.«
»Nebesa! Je-li možná?«
»Ano, vím to jistě.«
»A to pravíte tak lhostejně?«
»A jak bych to řekl? Myslíte, že bojím se několika Šošonův?«
»Člověče, nemáte ani tušení, v jak nebezpečné krajině dlíte.«
»A přece. Tamo leží jezero Krvavé, a Šošonové radovali by se nad míru, kdyby zmocnili se některého z nás.«
»Teď opravdu nevím, co bych si o vás myslil.«
»Myslete si, že umím rudochům pověsiti bulíka na nos jako vám. Ve mně zmýlil se již mnohý zkušený západozemec, oceňuje mne měřítkem zde obvyklým. Prosím, pojďte!«
Obrátiv se kráčel volně do křovin. Jemmy a Frank šli za ním, koně za uzdu vedouce. Za nedlouho zastavili se u překrásné, asi třicet metrů vysoké jedle. U ní stál kůň, krásný to vraník s červenými nozdrami hustou hřívou. Řemení a sedlo byly práce indiánská. Za sedlem připjat byl kaučukový plášť, z jehož jedné kapsy vyčníval dalekohled. Vedle koně na zemi ležela těžká puška veliké světlosti. Spatřiv Jemmy pušku, rychle k ní poskočil. Zdvihnuv a pozorovav ji chvíli, zvolal:
»Tato puška jest — ano jest — ach, neviděl jsem jí ještě nikdy, ale poznal jsem ji hned. Stříbrná puška Vinnetoua, náčelníka Apačův, a tato jsou nejznamenitější zbraně všeho západu. Tato puška náleží —«
Zarazil se a jako u vytržení pozoroval jejího majetníka; potom pokračoval:
