a mluvil nejsprávnější etymologickou syntaxí.[1] Či mi nevěříte? Tváříte se jaksi podivně!«
»Nepochybuji o vašem vzdělání a nechci se také s vámi příti, ač byl jsem gymnasistou.«
»Jakže? Je-li možná? Na gymnasii že jste studoval?«
»Ano, deklinoval jsem také mensa.«[2]
Frank pohlédl chytrácky na soudruha.
»Mensa že jste deklinoval? Zajisté se důkladně mýlíte!«
» Nikoli.«
»Tedy jste toho na gymnasii mnoho nechytil! Myslil jste snad deklamoval,[2] nikoli deklinoval,[2] a pensa[2] místo mensa; deklamoval jste svá pensa. To jen tak mimochodem; pravím, žádné nepřátelství. Každý učil se tolik, na kolik měl schopností a příležitosti. Nám Němcům v tomto směru příroda zvláště přála.«
»Toť se rozumí,« smál se Jemmy. »Slýchával jsem dávno již, že Němci vždy a každému o sobě vypravují, jak jsou učení.«
»Také že jsme, toho důkaz podávám já, a nikdo mi toho upříti nemůže. Intelligence jest nám vrozena.«
»Proč tedy opustil jste učené a intelligentní své spolubratry a uchýlil jste se až sem mezi rudé divochy?«
»Právě umění a věda nesou toho vinu.«
»Jak to?«
»Stalo se to náhle a takto: Jedenkráte seděli jsme večer doma v hostinci. Byli jsme u stolu tři, totiž já, podomek a ponocný. Mohl jsem si sednouti do vedlejší místnosti mezi vznešenější pány, ale právě že jsem člověk nad míru vlídný, sedl jsem si k oněm dvěma hostům. Ti měli vám radosť, že tak blahosklonně přidružil jsem se k nim! Mluvili jsme o lecčems. Zkrátka a moudře ponenáhlu rozpředl se mezi námi, totiž mezi mnou, podomkem a ponocným učený spor. Průběhem řeči rozpaloval jsem se víc a více, že málem byl bych se pustil do svých přátel, abych přesvědčil je pěstmi o správnosti svého náhledu. Ale jako vzdělaný úředník a k tomu Němec, dlouho pamatoval a přemáhal jsem se. Hovor stával se ohnivějším, až posléze přece jsem se zapomněl,
