»Zajisté, jinak by ho nepronásledovali. A nám může okolnosť ta býti osudnou. Rudochům jesti jedno, stihne-li pomsta jejich vinníka, či někoho jiného.«
»Musíme tedy neprodleně za nimi, abychom zlo předešli.«
»Ano; daleko nebude nám jeti, neboť Indián se svým bídným koněm dlouho pronásledovatelům neujížděl.«
Vsednuvše opět na koně, hnali se tryskem po stopě, od níž odbočovaly v pravo i v levo šlepěje koňské, pocházející zajisté od prchajících soumarův. Jeli hodnou chvíli, až posléze Jemmy koně svého náhle zarazil. Zaslechnuv hlasy, zahnul rychle do křovin, kamž ukryl se i Davy. Oba naslouchali. Slyšeli mnoho hlasův, ale nerozuměli jim.
»Jsou to zajisté oni,« mínil Jemmy. »Hlasy se neblíží, nevracejí se tedy ještě. Vyslechneme je, Davye?«
»Ovšem, ovšem! Koně zatím spoutáme…«
»Nikoli, prozradili by nás. Musíme je uvázati, aby nemohli se odtud vzdáliti.«
Severo-američtí traperové poutají koně tím způsobem, že svážou jim přední nohy tak, aby dělati mohli jen malé kroky. Takového poutání užívají jen tehdy, jsou-li úplně bezpečni, jinak uvazují koně buď ke stromům anebo ke kolům, jež do země zarazili. Z té příčiny vozívají lovci s sebou špičaté kůly, ubírají-li se krajinou na dříví chudou.
Uvázavše zvířata svá ku keřům, plížili se nerozluční naši druhové ve stranu, odkud zaznívaly hlasy. Došli brzo k malé říčce nebo vlastně k chudému na vodu potoku, jehož vysoké břehy však ukazovaly, že z jara mívá vody slušné množství. Potok se tu zatáčel, a v zátočce dílem stálo, dílem leželo devět mužů divokého vzezření. Mezi nimi uprostřed ležel mladý Indián, spoutaný na rukou i nohou, že nemohl se ani hnouti. S druhé strany potoka pod vysokým břehem, na nějž vylézti již nemohl, ležel kůň jeho hluboce vydychuje a hlasitě dusaje. Ostatní koně stáli u svých pánův.
Tito všickni nečinili příjemného dojmu. Pravý Američan řekl bysi hned; při prvním na ně pohledu, že je to vybraná cháska, již na uzdě držeti dovede jen přísný soudce lynch.
Jemmy a Davy skrčili se za křoví a pozorovali, co děje se v táboře. Podle všeho radili, se, jak naloží se zajatcem.
»Jak se ti líbí?« zašeptal Jemmy.
»Právě jako tobě, ani trochu.«
