cestě bylo třeba. Přes tu chvíli bylo se jim obdivovati nějaké vzácnosti na krásy přírodní přebohaté krajiny tamější. Jemmy, Davy a Martin Francis stále a stále udivení své hlasitě dávali na jevo. Co však Vohkadeh cítil a myslil, toho nebylo lze se dopátrati; on toho nepověděl.
Povídavý Frank rád byl by se zase trochu pochlubil svou učeností, ale hned při prvním ve směru tom pokusu přesvědčil se, že marně dnes by se namáhal.
Cesta rychle jim ubíhala. O pravé cestě vlastně nelze ani mluviti. Někdy přelézti bylo jim hromady kamení, jež jako rozdrcené vrchy kupily se jim v dráhu. K polednímu měli za sebou již polovici denní jízdy.
Pojednou spatřili v dálce dosti veliký dům. Vypadal jako vlašská villa, ku které přiléhá zahrada, vysokou zdí obehnaná. Udiveni stanuli jezdci.
»Dům zde u Yellovstonské řeky? Toť přece nemožné!« pravil Jemmy.
»Proč nemožné?« odpověděl Frank. »Je-li na vrchu sv. Bernarda hostic, snad vystavěl jej někdo i zde. Možnosť nikdy není vyloučena.«
»Hospic se to jmenuje, nikoli hostic,« připomenul Jemmy.
»Už zase začínáte! Nechtěl-li jste prve získati z mých výkladu zemězpytných, netřeba mi nyní poslouchati pochybného vašeho rozumování. Byl jste již někdy na hoře sv. Bernarda?«
» Nikoli.«
»Mlčte tedy hezky tiše! Jen kdo tam nahoře byl, může o tom mluviti. Ale podívejte se jen důkladněji na ten dům tamhle. Nestojí-li tam člověk přede dveřmi?«
»Zajisté. Aspoň zdá se tak. Ale nyní je zase pryč. Byl to snad jen stín.«
»Tak? Škodil jste si zase se svými optickými zkušenostmi. Kde je lidský stín, tam také byl i člověk, jehož tělo stín vrhlo. To je známá poučka Hypotenusova o jeho pytagorasu na obou katedrách. Není-li stínu, zmizelo buď slunce, nebo ztratil se ten, jenž jej prve vrhl. Poněvadž slunce ještě tu je, tedy zmizel chlap. Kam, o tom brzy se přesvědčíme.«
Rychle blížili se k budově a poznali ovšem, že nebylo to dílo rukou lidských, nýbrž dílo přírody. Domnělé zdi byl krásně bílý živec. Několik otvorů měli z dálky za okna. Široký a vysoký jako dvéře otvor
