»Nelamme si tedy hlavy, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Za námi teče Severní Platte, jak zajisté z poslední potulky naší dobře pamatuješ. Jsme tedy v krajině úplně známé a nebudeme-li dělati zrovna hlouposti, nemůže se nám přihoditi pranic. Pojď!«
Vsedli opět na svá zvířata a jeli po stopě, bedlivě ji pozorujíce a zároveň vůkol všude pátrajíce, aby možné nebezpečí hned zpozorovali.
Uplynula dobrá hodina, a slunce ještě více se sklonilo. Zdvihal se vítr, parno denní rychle povolovalo. Brzy znamenali, že Indián jel už jen krokem. Na nerovném jednom místě bylo znáti, že unavený kůň zakopl a klopýtl. Jemmy hned sestoupil s koně a jal se místo bedlivě prohlížeti.
»Ano, byl to Indián,« pravil. »Seskočil tu s koně. Jeho mokasíny[1] byly ozdobeny ostny dikobrazovými. Hle, tuť jest ho kus. A zde — aj, chlapík byl zajisté ještě velmi mlád.«
»Proč?« ptal se Davy, na koni seděti zůstávaje.
»Půda je zde písčitá, noha jeho se v ní přesně otiskla. Nebyla-li to squav[2], tedy —«
»Nesmysl! Sem přece nepřijde žena samotna.«
»Tedy to byl mladý člověk, nejvýš osmnáctiletý.«
»Tak, tak! To zní nebezpečně. Jsou totiž kmenové, již užívají právě mladých lidí jako vyzvědačův. Mějme se na pozoru!«
A jeli zase dále. Projíždějíce až dosud pravou a na květiny přebohatou prérií, octli se nyní v krajině, kdež objevilo se jim tu a tam křoví zprvu osamělé, později u větších souvislých skupinách. V dálce černaly se stromy.
Potom dostali se k místu, na němž jezdec s koně byl sestoupil, aby popřál mu trochu odpočinku, ovšem jen krátkého; šel pak dále pěšky, koně za uzdu veda.
Nahromaděné křoví bránilo chvílemi volnému rozhledu, i bylo třeba tím větší opatrnosti. Davy jel napřed, Jemmy za ním. Pojednou však pravil Evropan:
»Poslyš, bratře, byl to vraník!«
»Tak? Odkud to víš?«
»Zde na křovině nalezl jsem žíni.«
