Jako nerozdílní byli Davy a Jemmy, tak lpěla na sobě i jejich zvířata. Vysoká herka nebyla by se i při největší žízni z potoka nebo ze řeky napila, kdyby s ní zároveň malý mezek hlavy své k vodě nebyl skláněl, a tento byl by postál i v bujné trávě s hlavou vzpřímenou, kdyby ona se jí nebyla dotekla, jakoby mu šeptala: »Kamaráde, pánové naši slezli a pekou si buvolí ledvinu; nuže snídejme i my. Do pozdního večera nedostane se nám zajisté ničeho!«
Aby opustila se zvířata v nouzi nějaké, ani jim nenapadlo. Jejich pánové zachránili si mnohokráte již život. Jeden vrhl se pro druhého beze všeho rozmýšlení v nebezpečenství sebe větší. Tak přispěla si i zvířata častokráte, octlo-li se některé v tísni; v takových případech platně užíváno zubův a kopyt. Jezdcové a zvířata tvořili nerozlučný celek; jinak neuměli si život ani představiti. — —
Ve směru severním vesele klusali naši známí. Z rána dostalo se koni a mezkovi vody a šťavnaté píce s dostatek; jezdci posilnili se také douškem z praménku čistého a kýtou jelení. Zbytek nesl ještě kůň; velkého hladu nebylo se tedy obávati.
Zatím vyhouplo se slunce do zenitu a opět zvolna se sklánělo. Byl parný den, ale po prérii vanul jemný, občerstvující větřík. Miliony květin promíchaná tráva bůvolí nejevila přece dosud hnědé barvy podzimní, ale bujnou svou zelení mile lahodila oku. Jednotlivé vrchy hor Skalistých, vypínající se jako mohutné kužele po široširé rovině, ozařovány byly šikmě dopadajícími paprsky slunečnými nad míru krásně, a leskly se na straně západní světlem čarovným, jež k východu víc a více se ztrácelo, hlubšímu temnu ustupujíc.
»Jak daleko pojedeme dnes ještě?« tázal se Jemmy, když byli několik hodin mlčky vedle sebe klusali.
»Jak obyčejně,« odpověděl Davy.
»Dobrá!« smál se tlustý.
»Tedy až do tábora.«
»Ovšem,« odtušil Susika.
Opět prchla chvíle. Jemmy měl se na pozoru, aby na novou otázku neutržil zase takové odpovědi. Pozoruje chvílemi lstivýma zrakoma soudruha svého, číhal na vhodnou příležitosť k odvetě. Posléze i Davy nabažil se mlčení. Ukazuje pravicí směrem, kterým se brali, otázal se:
»Znáš-li tuto krajinu?«
»Zajisté!«
