večer za svitu luceren, ovšem nikoliv tak zřetelně jako teď. Její obličej prozrazoval tahy mongolské, ale velice něžné a milé. Podala oběma své ruce a prosila je, aby vypili s nimi číšku čaje, což se také rádo stalo.
Stůl, za nímž se posadili, byl mnohem nižší než u nás a také židle měly vzhledem k tomu menší výši. Bylo k tomu třeba cviku a zvyku, aby se tu cizinec cítil tak pohodlným jako doma.
Přirozeně byla událost včerejšího večera hlavním předmětem rozmluvy. Degenfeld připomenul důrazně Číňanovi, aby ani slovem se nezmínil, kterak se věc skutečně sběhla.
Mezitím, co se bavili, slyšeli tlumené dětské hlasy za jednou zástěnou. Na otázku Degenfeldovu pravil Hu-tsin, že sedí tam jeho děti a zabývají se čtením.
Děti a čísti, v Číně! To bylo pro Methusalema nejvýše zajímavé. Prosil, aby směl ty maličké viděti, načež klenotník odsunul stěnu. Seděli tu dva hoši a děvče, nejstarší zajisté ne přes jedenáct let, u malého stolu a měli knihu před sebou na stole ležeti. Vstali ihned, přistoupili blíže a uklonili se tak hluboko, že se jim malé tenké cůpky ku předu svezly. Vážné, obřadné obličeje, jež při tom jevili, dodávaly jim neobyčejně žertovný výraz.
Methusalem vyprosil si knihu a když ji obdržel, vrhl pohled na titul a druhý delší na obsah.
»Pokládal bys to za možné, Bohumíre,« zvolal: »spis pro mládež!«
»Co? Spis pro mládež? Je to možné? V Číně a kniha pro mládež? Dokonce snad něco à la Spemannovo Universum?«
