opustiti. Několik okamžiků bylo ještě ticho, pak ale vykřikl kterýs služebník:
„Křesťané jsou v mečetě! Dva křesťané! Usmrťte je!“
Byli jsme ihned obklopeni. Chtěli nás strhnouti k zemi. Kdybych byl nechal na to dojíti, bývali bychom všichni tři na kusy roztrháni. Opřel jsem se tedy pevně o sloup, strhnul Girarda a Armanda k sobě, rozdal jsem vůkol několik ran pěstí, a volal jsem:
„El adala, el adala (spravedlnost, spravedlnost)! Budiž nejprve vyšetřeno, jsme-li vskutku křesťany, čili nic!“
„Ano!“ ozvalo se mocně blízko nás, „ve jménu této posvátné mečety, ve jménu svatého stánku Akba ben Nafi! Pusťte je, věřící! Neposkvrňte tuto síň jejich krví! Soud medžed je vyslechne! Ustupte!“
Uprchlík z egyptského vojska provolal toto a dobýval se k nám mocně s osmi či deseti svými soudruhy, kteří uvolnili tíseň vůkolní. Obklopivše nás, zamířili, protlačujíce se diváky rozčilenými, k pobočnímu východu a vyšli s námi do úzké chodby, kde nás nikdo neobtěžoval. Po krátké cestě klikatinou několika chodeb, dovedli nás do klenuté místnosti, ve které nás zamkli.
Girard měl ustrašeného synka svého v náruči. Nikomu nepřišlo na mysl, aby mu ho odňal.
„Všecko ztraceno!“ naříkal, „konečně po dlouhém pátrání nalezl jsem své dítě, ale pozbudu ho ihned, zahynu a syn můj osiří v cizím zajetí“
„Ticho!“ napomenul jsem ho, „mám naději.“
„Naději? Ještě nyní?“
„Ano.“
„Odkud byste ji čerpal?“
„Doufám v pomoc onoho strážce mečety, který nás uvěznil.“
„Jest horším, než jeho soudruzi! Nebyl by nás zatknul, kdyby — —“
„Mýlíte se! Zatknul nás jen proto, aby nás vyrval z drápů zfanatisovaného davu, který nás chtěl zničiti. Co by mu bylo na tom záleželo, kdyby byla prolita naše krev na dlažbu mečety? Rozumějte tomu! Chtěl nás jen zachrániti. Oklamal své spoluvěřící.“
