„Až nazbyt, zvláště k takovému dobrodružství. Můžete klidně stisknouti mou ruku.“
Učinil tak a tázal se:
„Kdy se odsud vypravíme? Nedáte se přece těmi hlupci častovati. Mohli bychom ještě dnes —“
„Nikoli. Až zítra.“
„Teprv zítra.“
„Netřeba se ukvapovati. Dopřejte koním i sobě klidu. Mohl-li jste čekati dva roky, přečkáte snadno ještě několik hodin.“
„Kterak dokážeme, abychom byli vpuštěni do města i mečety?“
„Převlečeme se za poutníky. Jsou vám vaši zřízenci věrně oddáni?“
„Ano.“
„Nechť tedy jeden z nich sečká zde při vašem zboží a druhý pojede s námi. Poblíž Kairvanu odevzdáme mu koně a zbraně. Bude povinen vyčkávati našeho návratu, kdežto my půjdeme pěšky a beze zbraně do města po způsobu chudých a zbožných poutníků.“
„Beze zbraně?“
„Aspoň zdánlivě. Revolvery si ponecháme —— nikdo jich nepostřehne. Jste srozuměn s mým návrhem?“
„Zajisté. Co bych mohl namítati, neznám-li poměrů, kdežto vy jste osvědčil tolik zkušenosti a obratnosti nejen v tomto případě, nýbrž i v jiných dobrodružných podnicích?“
„Dobrá! Zítra časně na úsvitu vypravíme se odsud. Ale nikomu neříkejte ani slova o našem záměru, ani sluhovi, jehož zde zůstavíte. Lidé tito jsou mohamedány, jimž jest Kairvan nedotknutelnou svátostí. Snadno by nám mohli všecko pokaziti.“
O čtyři dni později, právě v době polední, stanuli jsme poblíž karavanové cesty, spojující Kairvan s pohořím Džebel el Fadelnu. Zde zůstavili jsme služebníka, svěřivše mu vše, co jsme měli; jen revolvery a něco peněz ukryl jsem v oděvu.
Ukázavše mu místo, kde by mu bylo vyčkati do našeho návratu, putovali jsme k městu s posvátnou přelejvárnou duší nevěřících na věřící.
