nejlepší jezdci, jimž bylo aspoň pokusiti se o dostižení vraha. Byl jsem naprosto přesvědčen, že se jim to nepodaří, soudě nejinak, než že si Francouz řádně zaprášil, aby mně z bryndy pomohl.
Zatím, co byli beránci odpravování a pečeni, kázal Francouz svým pomocníkům vybaliti zboží přinesené. Jak jsem zvěděl, vyměňoval je pouze za koberce, které beduinky velmi dovedně zhotovují. Pomocníkům svým ponechav úplně všecko vyjednávání obchodní, usedl vedle mne a dal si vyprávěti, proč a kterak jsem do Tunisu přišel.
„Jakže?“ tázal se pak, „byl jste návštěvou u šejka Aliho en Nurabi? U sebirských beduinů? Býval jste již dříve u něho?“
„Ano.“
„Súčastnil jste se též výpravy, která stihala druhdy pověstného Khumira?“
„Ano.“
„Pak jste jistě Kara ben Nemsi effendi.“
„Nazývají mne tak.“
„Blahořečím hodině, která mne s vámi svedla! Jste mužem, jakého potřebuji a zajisté mně dobře poradíte.“
„Zachránil jste mi život, monsieur! Spoléhejte netoliko na mou radu, ale též přispění, bude-li vám ho třeba.“
„Oh! Život zachránil! Pouhá náhoda bez mého přičinění. Děkujte za to bohu, nikoli mně, Ale dle toho, čeho jsem se již o vás doslechl, jste snad jediným, kdož může těžký a hluboký můj zármutek zmírniti, zármutek, jenž hlodá již dva roky na mém srdci. Zovu se Girard a stal jsem se kramářem nikoli pro výdělek, ale abych obchodu použil jako pláštíku pro své tajné pátrání. Byl mně totiž ukraden hošík, jediné mé dítě.“
„Probůh! Dítě vám bylo uloupeno?“
„Ano. Můj jediný synek, čtyřletý.“
„Kdy?“
„Přede dvěma roky.“
„Kde?“
„Ve Sfaksu, je-li vám povědomo toto město.
„Znám ho — třikrát jsem v něm byl. Chtěl byste mi říci, jakým způsobem byl únos spáchán?“
