„Na příklad? Mluv přece!“
Cídič vskutku hovořil ledacos, co viděl a čeho se domníval, ale nebylo na všem tom pranic, co by bývalo schopno, aby mne k vážnému uvažování přimělo.
Příštího dne odebral jsem se ke stříbrníkovi. Ben Musa effendi byl u něho a vyzvěděl, kde bydlím. Proč nepřišel ke mně? Nechť již měl důvod jakýkoli, v tom jsem byl bezpečen, že konečně dostanu svůj majetek a proto jsem zcela spokojeně cloumal ulicemi městskými.
Při této procházce bylo mně jen tolik nápadno, že jsem neviděl tolik lidí po evropsku oděných jako jindy, za to však mnohem více vojáků jaksi kromobyčejně zaměstnaných a čilých. Znepokojiti mne však zjev tento nemohl.
Na večer přišel hamal (nosič břemen) a přinesl konečně mou bednu. Tázal jsem se ho ovšem, kdo mu ji odevzdal pro mne a hamal, vytasiv dopis z haleny, podal mi jej a pravil:
„Nesmím říci, effendi! Snad to bude napsáno v dopise.“
A pospíchal ode mne: Rozevřev dopis, četl jsem:
„Zasílám ti tvůj majetek a žádám tě, abys okamžitě Kairo opustil. Kdo jsem, víš přece! Jménem se podepsati nesmím, neboť by mně byla způsobena velká škoda, kdyby dopis padl do rukou nepravých.“
To mne již přece drobet trklo! Písmo jsem znal: psal to ben Musa effendi — ale proč mu bylo zatajovati jméno? A výstrahu mně dával, ba více ještě! Přímo mne vybízel, abych město ihned opustil! Žebrák tedy nemluvil na plano?
Rozevřev bednu, přesvědčil jsem se, že mně nechybí pranic. Tedy: odejíti nebo setrvati? Poněvadž jsem měl vše, co mi náleželo, nezdržovalo mne pranic, ale pro dnešek bylo již pozdě a chtěl jsem tudíž vyčkati zítřka.
Jakmile soumrak ulehl, vrátil se cídič a jen za málo okamžiků po něm vešel mladý, velmi slušně oděný muž. Hospodář, zočiv ho, téměř zkoprněl úžasem, ale vzpamatoval se rychle dost a zkříživ ruce při hluboké pokloně, zvolal:
„Gibrail bei! Přílišná čest mému příbytku! Přicházíš s rozkazem nějakým pro svého poslušného cídiče dýmek?“
