Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/4

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

letory ohnivé. Plášť, s ramen proti vůli mu padající, popouzel ho k netrpělivosti, že poopravovav jej na sobě jím zlostně škubal.

Vycházející řeholník zastavil se u něho. Knechtové i služebná čeled spatříce ho počali se rozcházet. Ze širokých prsou jeho dobyl se hlas mužný, přitlmuený, ale silný, vycházející jako z hlubiny a zvuku tak obzvláštního, že bylo možno rozeznati jej mezi tisíci jinými. Jako celá postavu rytířova vymáhal úctu, nepřipouštěje žádného odporu. Obrátiv se ke špitálníku, jenž naň upřel nepokojné, svítící se oči, tázal se ho: „Jak jest mladému Jiřímu?“

„Jest churav, churav,“ odpověděl živě tázaný, krče ramenoma; neboť nemiloval mnoho řečí.

Rytíř upjal naň bodavě zrak. Byli již sami, neboť čeládka se byla rozprchla. Špitálník pohnul sebou, jakoby chtěl odcházet. vida však řeholníka nehýbajícího se s místa, musil chtě nechtě také zůstat.

Řeholník opakoval otázku: „Churav, pořád churav?“

Špitálník odpověděl pouze potakujícím kýváuím hlavou. Zamyslil se poněkud. „Ustavičně jest churuv,“ pravil pak, „a já ani nevím co soudit o jeho chorobě… Viděl jsem již mnoho přerozličných nemocí, bratře Bernarde, ale takovéto neznám, aniž vím léku pro ni.“

Chtěl odejít, ale Bernard jej zadržel za, ruku. „Posečkej ještě malou chvilku,“ pravil. „Vím sice, že máš vždycky na pilno, ale pověz mně, co mu jest.“

„Co mu jest?“ odvece tázaný s jakousi netrpělivostí a s polovičním smíchem, v tom vězí právě ta nesnáz, že to nevíme. Jest to těžko říci. Účinek choroby jeho vidíme, ale jí samé porozuměti a ji uhodnouti neumíme. Chlapík náhle scházel, hubeněl, žloutl, stal se zádumčivým, pozbyl chuti k jídlu, ano řekl bych že i k životu. Celé hodiny vysedí jak strnulý, s očima upjatýma na stěnu nebo na okno, na podlahu nebo na strop.“ Řeč svou zakončil novým pokrčením ramenou.

„Mladost potřebuje pohybu a vzduchu; myslím, že by dobře bylo posadit ho na koně a poslat na nějakou příští výpravu, do světa, mezi lidi; učinit proměnu v jeho živobytí, dát ho na zámek některého komtura, popřát mu svobody…“

Špitálník slyše ta slova potřásl hlavou. Můžete to s ním zkusit,“ pravil: „já svou lékárnu vyčerpal již do samého dna; ale pochybuji, že by to bylo co platno. Na koni sedět nevím zdali má dostatečné síly. Dát ho do některé z těch tvrzi, kde ve dne v noci potřebí na stráži být, to není odpočinek. Nevím,“ dokončil řeč svou, chystaje se znova k odchodu, ale Bernard ještě jednou ho zadržel za plášť.

„Co myslíte,“ tázal se, „jest živobytí jeho v nebezpečenství?“

„Kdyby byl v dospělejším věku,“ odvece špitálník, přikrčuje se, neboť měl naspěch, spíše dalo by se hádati, zdali se uzdraví anebo-li zemře. 0 mládí, které vládne velikou silou a mívá nenadálé vrtochy, nikdy člověk neví, zdali zvítězí anebo snad dosti slabým hnutím větru shasne, jako doutnající pouze knot lampy.“

„Bylo by ho škoda,“ zamručel Bernard. „Chovali jsme jej od dětinství, ano spoléhali se naň.“

Bratr špitálník, v roztržitosti své sotva do konce vyslechnuv poslední slova, dal průchod živé letoře své. „Bratře Bernarde,“ rozjařil se, „jsem starý muž a, věřte mně, viděl jsom mnoho. Krve nepředěláte v člověku, máť ona svá práva. Chovej jak chceš plaché ptáče. sotva ukážeš mu okno a uslyší hlasy svých druhův — uletí.“