Každý popadl, co mohl uzdvihnouti, a hnal se proti nepříteli. Hrad, až dosud tichý, naplnil se hlukem a lomozem, jejž zdaleka bylo slyšeti.
Když Bernard vrátil se do stanu, vojenská rada, která již věděla, že nepochodil, byla mezi tím rozhodla nad osudem obleženého hradu. Poněvadž křižovníci měli větší sílu než bylo potřebí proti nevelikému hrádku, veliký komtur navrhl, aby obléhající vystřídávali se takovým způsobem, by obležení ani na chvíli neměli oddechu. Dnem i nocí mělo bez ustání úprkem býti hnáno, oheň do hradu metán, parkány prosekávány, a neupouštěno od útoku, nýbrž se všech stran doráženo. Tím způsobem byla naděje, že uspíšeno bude vzdání se anebo mocné opanování hradu, který jinak dlouho ještě by mohl odporovati.
Hned vydány rozkazy, a voje německé, rozdělené na dvoje oddělení, v tu chvíli znova hnaly útokem na parkány. Ti, kteří zůstávali v záloze, měli chystati kobyly a berany k povalení ohrady, již těžko bylo podpáliti. S obou stran zápal do boje zdál se býti stejný. Němci chtěli ukázati, že ta divoká sběř nemůže se jim dlouho protiviti. Když nový sbor začal postupovati proti hradbám, Litvíni zdaleka je uvítali kamením a střelami. Leč křižovníci, hnáni též davem je tisknoucím, ana staršina poblízku stojící na to patřila, nedali se odraziti. Padali sice někteří, ale nikdo neustupoval; jedni druhým drápali se na ramena, aby na Litvíny, dřevěnou stěnou chráněné, mohli pouštěti střelbu s hůry. Nastal boj zuřivý, zvířecí, zarputilý.
Němcům zdálo se, že posádka hradská nevystačí k obraně na všech stranách; i obehnali hrad dokola, ale všude nalezli husté zástupy naproti sobě. Nebyli to samí vojínové, ne všude bylo se jim potýkati s muži. Zde onde stály příšery s rozpuštěnými vlasy a vyzáblýma rukama metajíce na útočníky, co jim do rukou přišlo: písek, kamení, hrnce a hořící polena. Děti drápaly se na parkány a do očí skákaly utočníkům, a třeba raněné a zkrvavené, nepřestávaly bojovati, přemítati se, kousati.
Strašný ten boj na všech stranách, počatý o polednách, trval nepřetržitě až do noci. S obou stran padali mrtví, po nichž nohama šlapáno. Zdálo se, jakoby na Pillenách množil se lid jakýmsi zázrakem. Nenedostávalo se ho nikde.
Odporem unaveni konečně křižovníci ustoupili druhému oddělení, které s novou zuřivostí vystřídalo první. Ranění šli se dát obvázati, mrtví jsou odnášeni; nastala noc. V dolině zapalovány hranice. Boj trval neustále.
Na jedné straně velel Vižunas, na druhé Marger. Stařec měl dva šípy v prsou, které jedním rázem vytrhl i s masem a krev hlinou zastavil. Marger střelen byl do ramena a do hlavy. U něho stála Baniuta se šatem k obvázání rány, bleda, sebe vědoma, se zaťatýma rtoma; chvílemi jako šílená popadajíc pod nohama kamení a bez síly je vrhajíc na nepřátele.
Reda ve dvoře lid napájela a na hradby honila. Šla by tam sama, kdyby se mohla protlačiti. Ale okolo parkánů shromážděný lid stál tak hustě, že ani mrtvoly nemohly padati k zemi. I tyto byly činny v boji jsouce záštitou živých. Nebylo slyšeti kuropění, nikdo neměl kdy dívati se na hvězdy, až jitřenka zasvitla na východě. Boj trval napořád.
Zatroubeno na nové vystřídání, první oddělení křižovníkův a hostí znova se vracelo. Ti, kteří včera v táboře chladně a obojetně zdaleka dívali se tomu krvavému potírání se dvou sebe nenávidících plemen, nyní zahaleni, omámeni a zaraženi krvavými výpary z bojiště, nemohouce déle zůstati nečinnými, běželi též. Staršina, včera ještě opodál se drževší, dnes bez rozkazu chvátala též za jinými účastnit se boje.
