Tato stránka byla zkontrolována
Dál nalezinec stojí tich,
a chmurný dům všech větší,
kde padlé ženy na ložích
se chvějí v hrozné křeči.
A nejdále báň Karlova
se klene v směsi domů,
a barva její nachová
se mísí v zeleň stromů.
Kdo jde tu, jde tak zamyšlen
a jde tak bez úsměvu,
ten v chrám a ten do chmurných stěn
jde k chorým na návštěvu.
Vůz zadrčí a zastaví.
Hlas zvonku zazní ryzí…
již otevřeno … churavý,
hle, nesen v dům … vše mizí.
A dále zpívá pták, a strom
dál šumí ze zahrady…
Jak společnosť se v koutě tom
to divná schází tady!
Ten kout jak dno, kam padne kal,
