Tato stránka byla zkontrolována
Hradčany v mlze.
Jak gigantický matný stín se šeří,
co nad městem jde večer, na západu
jak v pohádce, jíž sladko se tak věří,
věž dómu, vížky, známý obrys hradu.
A přes Letenskou stráň, kde žloutnou stromy
a zrudlé keře nezachví se zpěvem,
a přes řeku, v níž slunce svit se lomí,
sám hledím zase, starým dojat zjevem.
Tak, Hradčany, vás vidět je mně milo,
když hudba listí provází mě říjnem,
neb co jste víc i s tím, co ve vás zbylo,
než velkým, dálným, pohádkovým stínem?
