Tato stránka byla zkontrolována
v tichou hudbu čarozvukou
časem ostrý vpadnul checht,
a Faust, trýzněn žízní, mukou,
do skrání tu vrýval neht…
Přešly věky — poetický
přísvit smetly domům s čel,
ale divno! bol jen lidský
do Faustových zavřen cel;
nad tím domem osud visí
bez proměny v každý čas,
tam, kde trpěl člověk kdysi,
po staletích trpí zas.
Ironicky zní ta shoda,
kde před řadou bájných let
vším, co v nitru lidstva hlodá,
zachvít chtěl se lidský ret,
kde po všem pjal ucho chtivé
pochybami štvaný duch,
po staletích jako dříve
člověk stojí — něm a hluch.
A dům starý na náměstí
zamčen, ztracen do snů svých,
jenom v čas, kdy listí chřestí
