Tato stránka nebyla zkontrolována
na píseň tvou, z níž něha dýše
a věčné jaro, bláto met’,
jak bez citu šláp’ na ty květy,
jež opíjely jeho rety,
jen zmizel zim a mrazů sled.
Však kdybys vstal a viděl zase
to nové jaro, básníku,
ty stromy v květu, pažit v jase,
co přes noc přišlo, ve mžiku,
vím, udeřil bys do strun z kovu
a pěl bys všem i pro ty znovu,
již nejsou hodni slavíků.
