Oddíl Navajů, u něhož jsme meškali, čítal mimo starce, ženy a děti asi tři sta bojovníků, jimž velel Nitsas Kar (Velký šíp), náčelník velmi zdatný. Bylo tedy lidí dost k odražení útoku nepřátelského, o němž jsme předpokládali, že nebude proveden ve velikém zástupu.
Ale přes to vše vyslali jsme z opatrnosti posla k nejbližšímu oddílu navajskému, abychom mu dali výstrahu před blížícím se nebezpečenstvím.
V krátké poradě s Nitsas Karem, vyhověno pak bylo Winnetuově přání. Apač, já a mladý, velmi však zkušený a spolehlivý bojovnik navajský, tedy v celku tři lidé, byli ihned vypraveni, abychom vyzvěděli posici a pohyb nepřátel.
Navajové zatím setrvali na témž místě, vystavivše dvojnásobné stráže, střežíce též bedlivě oba podezřelé zajaté a vyčkávajíce našeho návratu nebo poselství.
Bylo velmi časně z rána a měli jsme tudíž před sebou celý den. Všeobecně jsme věděli, že Utahové se roztábořili někde na jihu territoria téhož názvu, kdežto Pa-Utes bylo lze hledati asi tam, kde se stýkají cípy Utahu, Kolorada, Arizony a Nového Mexika.
To vše bylo ovšem velmi neurčité, zvláště když nám bylo vysloviti se v tom smyslu, že rudochové, jestliže vskutku chtěli Navaje napadnouti, zajisté již dávno původní svá tábořiště opustili.
Kam tedy se obrátiti?
Tak ovšem byl by se tázal, kdo nebyl nikdy zálesákem, my však měli dobrého ukazovatele cesty, na něhož jsme se mohli spolehnouti, totiž sledy oněch dvou vyzvědačů, které jsme nalezli, jakmile jsme ležení opustili.
Byli jsme v krajině snad nejúrodnější z celé Arizony, čímž není ostatně řečeno příliš mnoho. Země tato slyne nedostatkem pršek, její sporé řeky mají koryta v hlubokých roklích a hlavní tok, totiž Kolorado, protéká skalními stěnami, často přes dva tisíce metrů skoro kolmo stoupajícími. Nahoře se prostírá náhorní rovina všemi směry holá a neporostlá, slunečnímu úpalu a bouřím přes ní se přenášejícím v šanc vydaná.
Jen zřídka objevuje se vodní tok, jenž se dá sledovati, aniž jest třeba slézati nekonečné hlubiny a vrcholky horské a v takových
