My slavnostní jsme si zde chystali ples,
pust zámek je od tvojích časů,
my mysleli, že jsi tam v cizině kdes,
a právě se dočkali kvasu.
A dáš-li nám svolení, nemáš-li strach,
tož skřítkové budou tu hostit se v hrách,
by spanilé nevěsty život byl bláh.
A hrabě si uleví ze sna:
„Jest volna vám síň tato plesná!“
Tu vyjíždí trojice, jezdců to sbor,
co pod lůžkem schováni stáli,
pak s jásáním, zpíváním hrne se chor,
moc figurek pitvorných z dáli,
vůz za vozem s nářadím kolotá v před,
že člověku přechází sluch jako hled,
jen na zámcích královských vidí to svět,
a na konec v kočáře zlatém
proud hostí a nevěsta chvatem.
Pak úprkem všechno, hopky a hou,
si na místo vybrané sedá
a na třasák, na strašák, na sousedskou,
si panic svou panenku hledá.
To píská a výská a hlučí a hrá,
to šouká a brouká a šumí a vlá,
to šustí a chrustí a zvučí a zrá,
a hrabátko dívá se stěží,
mu zdá se, že v horečce leží.
Pak cupotá, šupotá, rupotá sal,
to lávky a stoly se staví,
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/71
Tato stránka byla zkontrolována
