a v úzkosti kůň počne sípat
a vzpíná se a čeká výpad:
Před námi v klubko svinutá
dlí hnusná šelma nehnutá
a na teplé se sluní skále.
Psi na ni dorážejí stále,
leč odskakují šipkami,
když tlamu rozvírajíc týčí,
jed vydychuje nozdrami
a jako šakal skolí, syčí.
Leč rychle srážím jejich vzdor,
a v týle má je hnusný tvor,
když v jeho bok, mou mrštěn páží,
se oštěp pod žebra mu vráží.
Leč sláb, jak tenká třtina jen,
jest šupinami odražen.
A než se k nové vzchopím ráně,
už kůň se vzpíná polekaně,
tím baziliščím zrakem spjat
a morového dechu váním,
a odskočí, chce utíkat —
už téměř poražen se skláním.
V tom rychle s koně seskočím
a holým mečem zatočím,
leč všechny rány v prázdno sázím —
ten skalný pancíř neprorazím.
Drak zdivočený ohonem
mě jako hříčku srazil v zem;
už vidím zívat jeho jícen,
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/57
Tato stránka byla ověřena
