Tu na kůň jej vsadil habsburský rek
a podal mu sám uzdu zlatou,
by chorému přinesl svátostný lék
a vykonal povinnost svatou.
Sám pak si na koně panoše sed
a dále stíhal kamzíků sled
a vesele po horách honil . .
Kněz druhého jitra, v očích jas,
ved hraběti koně za uzdu zas
a se skromným díkem se klonil.
„Chraň Bůh!“ zvolal hrabě v pokoře,
„bych užíval k honům déle,
bych k bojům zasedal na oře,
jenž nosil mi Stvořitele!
A nechceš-li přijat jej pro sebe,
buď věnován službě pro nebe!
Vždyť já jsem jej daroval tomu,
jenž svěřil mi pozemský statek a čest,
mu patří má duše, má krev i má pěsť,
jsem manem jen jeho domu.“ —
„Tak žehnej Vás Bůh, naše všemocná hráz,
jenž k prosbám chudých se sklání,
nech oslaví zde i nahoře Vás,
jak Vy jste ho uctil v tom dání.
Jste mocný hrabě a známý všem,
váš rytířský mrav zná švýcarská zem;
šest milostných dcer Vám zkvétá.
Jen štěstí dej píti Bůh jejich rtům,
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/35
Tato stránka byla ověřena
